Sometimes quite is violent

10. května 2015 v 22:34
Těžko se tomu věří, ale už to jsou skoro tři roky, co jsem sem naposledy napsala. A ještě hůř se věří tomu, co se za ty léta stalo. A že toho rozhodně nebylo málo, haha.

Připadám si děsně nostalgicky, když sem takhle píšu. Ale řekla jsem si, že to bude hezké, takhle si zavzpomínat. Na staré emo časy, kdy jsem tu vypisovala každou sračku, co se mi stala. Golden times. Bylo skvělý mít se kam vypsat ze všeho, ale it was taken away from me. Jasně že jsem zkoušela zakládat další blogy, ne teda na českých serverech, ale byla jsem moc opatrná na to, co jsem tam psala, takže jsem si to vlastně ani neužívala. Navíc...bluh.

Zpátky mě zavedla úplná náhoda. Čistě ze zvědavosti jsem něco udělala a dostala jsem se na tenhle blogís, na kterej jsem hrozně dlouho ani nepomyslela. Vlastně se docela divim, vzhledem k tomu, že něčí jiný blog teď někomu jinému zpěstřuje život. Je vtipný, jak se věci opakujou, jak se lidi nepoučí. Nevermind. Každopádně jak jsem tak zničila všechny minulé články ze strachu z minulosti, uvědomila jsem si, že mě vlastně nic neomezuje v návratu. Lidi dávno už na tenhle blog zapomněli, dávno je to nezajímá a pochybuju, že si na to jen tak někdo vzpomene. A když jo, tak enjoy.

Hrozně vtipný je, jak už nemůžu řešit lidi z gymplu, protože už tam nejsem. Doklepala jsem ty dva roky, odmaturovala a rozloučila se. Musim teda přiznat, že navzdory očekávání, že se s nikým nebudu chtít vídat, se vídám s požehnaným množstvím lidí. Smozřejmě že pár lidí se separovalo, ale ne ti, co jsem předpokládala. Nevím, jestli je to škoda nebo ne. No.

Já na to mám teda asi dost zkreslenej pohled, protože jsem byla půl roku v Anglii a tak nějak jsem neviděla, jak moc se lidi scházeli nebo ne, teď jen bylo hodně akcí...No anyways, byla jsem půl roku v Anglii, sranda ne. Mé 16ti leté já by to asi neřeklo, že se mi tohle povede. Ale povedlo. Byla jsem tam jako aupair a bylo to dost náročný, naštěstí jsem si z toho odnesla hodně moc zkušeností a i když bych to asi neudělala znovu, jsem za to vděčná.

Byla jsem tam donucena dospět. Teda jako když nepočítám chování se vůči lidem samozřejmě, to budu dětinská jak dlouho to půjde, ale v oblasti povinností a životaschopnosti jsem byla vržena lvům. A moje domněnka, že se navrátím domů a všechno bude jako dřív, byla zcela milná. Rodiče po nás chtějí regulérně platit thingies, měla jsem dvě práce a musím přemýšlet nad budoucností fuj fuj fuj. Každopádně jsem more than ready na to, se odstěhovat, jen jsem si vědoma, že se to minimálně 3 roky ještě nestane. Nevadí, to se nějak zvládne.

Teď momentálně se soustředím na to, abych se dostala na školu, udržela se na ní. Zamozřejmě až budu mít 10. po zkouškách, tak můj jejidný focus bude na prázdniny, kdy jedeme na Colours of Ostrava a pak na dva týdny do Edinburghu (do toho jsem se zamilovala, když jsem ho minulý rok v srpnu navštívila). Na to se budu těšit a musím se přiznat, že se mi uleví na konci srpna, až bude po všem a já se nebudu muset starat o to, jestli mi vyjdou peníze. Teď jsem z toho dost na nervy. Ale to nevadí, už jen pár měsíců a pak hopefully nastoupím do školy, najdu si brigádu a všechno bude v pohodě.

Přijde mi hrozně vtipný, jak si píšu spisovně a nespisovně podle toho, jak se mi to zrovna líbí. No nebudu se přemáhat a psát uměle květnatě a spisovně, když mi to nejde přes prsty. Nevadí. Všechno je vlastně jedno. I to, že sem třeba zas 3 roky nenapíšu.